Příběh Igora: Jak jsem do hlubin chatu pronikal - fiktivní příběh, který zazněl na srazu chatu

Každý se rád seznamuje, a o mé osobě to pak platí obzvláště. Ovšem co se týče sbližování se po informačně-digitálních technologiích, jsem skeptický. Proč? Nebudu to raději rozvádět, co kdyby to náhodou někdy někdo četl, že. Onehdy se mi však stala jedna příhoda, která všechny mé předchozí postoje naprosto zbortila.

Jednoho ponurého letního večera se mi ozvala moje dlouholetá známá a dychtivě mi povídá: „Chceš se s někym novym seznámit? Zkus chat.“ Hrne do mě a já zarputile jako buldok chránící svou kořist ještě držím bobříka vzpurnosti a vzdoruji do poslední chvíle. Když ale pronese – Je to zadarmo – neodolám pokušení a na polorozpadlé klávesnici od hraní stříleček ošoupanými ukazováčky zadávám do prohlížeče ďábelskou adresu lidé.cz. „Hle, objevuji úplně nový svět,“ přepadnou mě první myšlenky. Možná že tady opravdu konečně někoho najdu, kdo mi porozumí. Od našeho stolu ve vesnické hospodě mě totiž pravidelně odhánějí místní štamgasti, že prý komunikace se mnou je příliš podbízivě uspávající, údajně až nudná jako sex s vlastní manželkou po třiceti letech. Na podobně odporné názory ale jen krčím rameny a pro sebe si jen špitám, že řečmi o tom, jak na traktoru osévám pole, hnojím, povídám si s prasaty v chlívku a pak zase hnojím, určitě pompézně oslním nějakou slečnu. Nemusí to být ani žádná krasavice, jen stačí, když nebude mít mužské rysy jako Vejvodovic Anča, která prý už od útlého mládí vyrostla ve slipech.

Nu ale, jako první tvořím svojí prezentaci a přemítám – neměl bych místo obyčejné fotky, kde se usmívám vybrat nějakou jinou, lepší? Ano, je jednoznačný verdikt přibližně po dvou vteřinách rozmýšlení. Prostupuji hlouběji do alba a vytahuji rodinný portrét, kde se hrdě tyčíme na mém oblíbeném traktoru ještě z dob revoluce. Mám z toho ten nejblaženější pocit a snad to zabere. Po chvíli hledám sobě nejbližší oblast a nakukuji do místnosti. Je tu plno. Zkusím se zapojit do dění, říkám si. Všem okolo vysílám vlažný pozdrav a čekám na odezvu. Nikdo se ale neozývá. Po deseti minutách ticha na mou adresu chci snažení vzdát, ale nakonec raději sám sebe ujišťuji, že chyba na straně mého připojení a tudíž pozdrav nedorazil. Přebírám iniciativu a snažím se sám být aktivním chatařem. Snažím se o první kontakt a oslovuji jednu dívku, říkejme jí třeba T. „Ahoj,“ píšu na řádek nesměle. T mi neodepisuje. „Jmenuju se Igor,“ dodávám na druhý pokus. Zdá se však, že T mě ignoruje. Nedokážu to pochopit. Přecházím ke K. Volím raději nový pozdrav – čest práci – oslovím jí, ale výsledek je téměř totožný jako v předchozím případě. Dostává se mi však odpověďi – polib mi řiť a táhni, komunisto jeden. Večer to ale konečně přichází, přichází jeden z častějších uživatelů a ptá se mne, jestli si nechci pokecat. Vida, zazářím štěstím a pustím se větrně do konverzace, na konci jsem spokojen. Paráda, konečně první přítel. Až později se však dozvídám, že můj komunikační protějšek je homosexuálního zaměření. Nevadí, ale sbírám první body.

O týden později: Konečně se mi daří oslovit první dívku na virtuální bázi. Je jí pětapadesát a jmenuje se Libuna. Mám to ale štěstí. Později se přidává i třicátnice Simona. Jsem na vrcholu blaha, začíná se mi dařit a můj celkový počet opravdových i virtuálních přátel se rozrůstá o jedna. Teď už mám dohromady dva kamarády. Začíná mi svítat na lepší časy. Později ale vstupuje do místnosti chlapík a okamžitě se se mnou pouští do debaty. Konečně si připadám důležitý. „Nekéruj mi do ženy,“ ozve se z druhé strany drátů, „nebo ti dám dvě baterky“. Okamžitě na nabídku přitakávám a odpovídám: „Jste hodný.“ Baterka mi doma schází jako sůl, rozbila se nám totiž žárovka v chlívku, Pepík se proto cítil velmi neklidně (Pepík je prase). Přesně o pětatřicet vteřin později mi přichází další odezva a muž mi nabízí, že ty baterky budu mít přímo pod očima. Na konci naší konverzaci konečně chápu, že baterky zřejmě nebudou funkční a proto raději prchám.

O měsíc později: Konečně nadchází moje slavná chvíle. Vedení místnosti naplánovalo sraz. Moje první obrovská akce. „Jdu se seznámit,“ chlubím se doma rodičům. Máma okamžitě spráskne rukama a z útrob almary vytahuje smoking po pradědečkovi a lehce zašlý motýlek. „Ten měl od Oldřicha Nového, toho si važ,“ upozorňuje mě se vztyčeným prstem maminka. Samozřejmě ukazováčkem. A hned se vyptává, kam že to vlastně jdu. „Máme to na Zahradě,“ okamžitě bez váhání vystřelím. „Na zahradě? Tak se neumaž a vem si raději gumáky,“ přidává můj starostlivý rodič doporučení. Vyrážím na svitavskou Zahradu, nikoho tu ale nevidím. „Asi ještě dorazí,“ utěšuji se a pokorně usrkávám doušky vychlazené Kofoly. Cítím, že už to asi pořádně roztáčím, motá se mi hlava, a když ucítím, že mi nápoj zřejmě obloudil smysly, přecházím na neperlivou vodu. Najednou přichází notně vysmátá partička. Lehce se motají a přidupují si do rytmu. Když mne spatří, úsměv jim opadává. „Oblek asi vážně zabral,“ zvedám si potichu svoje sebevědomí a při každém jejich dalším kroku si připravuji uvítací řeč. Pak si ale konečně nasazuji svoje brýle, které mají šest diotripií a v popředí stojí zřejmě podobizna muže, který mi slíbil baterky. „Kde je máš?“ optám se a pak už jen vidím černo pod očima.

O tři týdny později: Konečně se probírám. Uf, to byl ale mejdan. Asi mám ještě kocovinu. Chci pomalu vstát, ale zjišťuji, že mám zafixovaný krk a nohy v sádře, stejně tak jsou na tom ruce. Matně si začínám vzpomínat, co se onen večer odehrálo a vyvozuji první závěry. Virtuální svět je pro mě příliš nebezpečný. Raději si koupím vlastní baterku a budu rozprávat po dlouhých zimních večerech s Pepou.

autor:Cadberry